Nebyla to humanistická období, přesto dokázala proniknout svou dobou: sdílená suverenita a demilitarizace již byly vyzkoušeny.
Germán Osmar González
Žijeme v době, kdy se zdá přirozené, že jediným způsobem, jak se organizovat, je soupeřit o omezené zdroje za ozbrojenými hranicemi. Multilateralismus skřípe: Rada bezpečnosti paralyzovaná vetem USA, Číny a Ruska, války řešené mimo jakákoli pravidla, jako jsou Ukrajina, Gaza a Súdán, a eskalace sankcí, cel a zbrojení, která sahá až do jižního Atlantiku a Antarktidy.
Uvnitř společnosti se tato roztržka promítá do rozkladu a každodenního prosazování principu „každý sám za sebe“.
Tváří v tvář tomuto klimatu navrhuje Nový humanismus znovu připomenout zkušenosti, které nás provázejí dodnes. Nikoli jako inspirativní heslo nebo new ageovou představu, ale jako konkrétní politické skutečnosti, kterým se podařilo proniknout skrze tuto logiku.
Ze siloistické perspektivy lze pozorovat období, kdy propuká nová citlivost a zviditelňuje možnost jiné formy soužití. Univerzalistický humanismus tato období označuje jako „humanistické momenty“. Zároveň zdůrazňuje, že se upevní teprve tehdy, když je další lidé přijmou a prohloubí na různých místech a když se šíří prostřednictvím uznání, nikoli vnucováním.
Tento směr nevede k uniformitě vnucované nějakým centrem za účelem sjednocení trhů, ale naopak k národům a lidem, kteří se nevzdávají své rozmanitosti, propojují spolupráci a směřují ke konvergenci. Obrazem, který tento proces provází, je Univerzální lidský národ.
Pokud budeme tuto stopu sledovat, stojí za to položit si otázku, zda lze dvě události 20. století, které otevřely jinou cestu k dosahování dohod, chápat v rámci stejného historického směřování. Přestože nejde striktně vzato o humanistické momenty, můžeme je vnímat jako ukazatele pohybu tímto směrem.
První z nich je Svalbardská smlouva, podepsaná v Paříži v roce 1920. Uznává svrchovanost Norska nad souostrovím, které bylo země nikoho, avšak za dvou bezprecedentních podmínek: úplné demilitarizace a rovných práv pro 46 současných signatářů k pobytu, práci na místě a využívání zdrojů.
Druhou je Smlouva o Antarktidě, podepsaná ve Washingtonu v roce 1959. Vyhrazuje celý kontinent pro mírové a vědecké využití, zakazuje vojenské základny a zkoušky zbraní, zmrazuje územní nároky a od roku 1991 zakazuje těžbu. Dnes ji podporuje 58 zemí, z nichž 29 má hlasovací právo.
Je důležité to upřesnit: nejde o humanistické momenty v přesném významu, který tomuto pojmu dává univerzalistický humanismus, protože nevzešly ze společenské vůli. Silo je nezahrnuje mezi ty, které zmiňuje pro 20. století. Svalbard vznikl v důsledku problému spojeného s těžbou a potřeby uspořádat více než stovku nároků. Na mírové konferenci, za vyloučení Německa a Ruska, Anglie a USA považovaly za výhodnější předat souostroví neutrálnímu a neškodnému spojenci, než ho ponechat jako konkurenční námořní základnu.
Antarktida vznikla z podobné kalkulace období studené války. Po úspěchu vědecké spolupráce během Mezinárodního geofyzikálního roku 1957 navrhl Eisenhower zmrazení sporu o suverenitu a demilitarizaci kontinentu, aby se nestal místem jaderných zkoušek mezi USA a SSSR.
Jak jsme již uvedli, právě proto, že nejde o čistě humanistické momenty, jsou tyto příklady významné. Protože k vyřešení bezprostředních problémů bylo nutné vynalézt formy, které do té doby neexistovaly: suverenitu bez vylučování, kontinent bez armády, sdílené zdroje.
Skutečnost, že tyto formule přežily, ovšem neznamená, že jsou bez napětí nebo omezení; například Svalbard je vystaven napětí vyplývajícímu ze sporu mezi NATO a Ruskem a také otázkám příjmů z moře, zatímco Antarktida čelí elitářskému způsobu správy. Přesto tato forma přežila. V jednom případě více než sto let, v druhém více než šedesát pět let. Obstály během druhé světové války, studené války i unipolarity.
Pokud bylo možné shora, dokonce i ze strategických důvodů, dohodnout se na takovýchto krocích s globálním dosahem a dlouhodobě je udržet, nabízí se otázka, zda nestojíme před ukazateli, které poukazují na možnost Univerzálního lidského národa.
Ačkoli nejde o modely, které bychom měli kopírovat, můžeme je vnímat jako mezery, jimiž lze zahlédnout budoucnost.