Středověký islámský svět byl významným centrem vědění, jehož poznatky se prostřednictvím překladů dostávaly do evropských škol a univerzit.
Ibn Síná (Avicenna) ovlivnil evropskou medicínu především Kánonem lékařství: jeho latinský překlad se stal součástí výuky například v Montpellier, Lovani, Krakově či Paříži a v některých prostředích zůstal studijním textem až do 17. století.
Ibn al-Hajtham (Alhazen) zásadně přispěl k evropské optice; jeho Kniha optiky, známá v latině jako Perspectiva, ovlivnila například Rogera Bacona, Johna Pechama a Witela.
Abú al-Kásim az-Zahráví (Abulcasis) zase prostřednictvím latinského překladu svého Kitáb at-Tasríf přenesl do Evropy rozsáhlé poznatky z chirurgie včetně popisů a vyobrazení více než 200 chirurgických nástrojů a operačních postupů; dílo se stalo významným učebním textem evropské chirurgie.
K této tradici patřil také Alí ibn al-Athír, významný historik, jehož rozsáhlá kronika al-Kámil fi t-tárích shromáždila dějiny muslimského světa i širšího regionu a dodnes představuje důležitý pramen pro studium středověku.
Averroes (Ibn Rušd) svými komentáři Aristotela ovlivnil latinskou scholastiku a evropské filozofické myšlení.
O několik generací později Ibn Chaldún, historik a myslitel Maghrebu, analyzoval vztahy mezi společností, ekonomikou, politikou a vzestupem či úpadkem států způsobem, který později inspiroval moderní historiografii a společenské vědy.
Jejich odkaz připomíná, že vědění nezná hranice a že kultury se po staletí vzájemně setkávaly, ovlivňovaly a obohacovaly. Díky učencům islámské kultury se k dalším generacím dostala také řada vzácných klasických děl, která dnes patří ke společnému dědictví lidstva.
