Středověké křesťanství bývá často vnímáno jako jednotný celek. Historický výzkum však ukazuje, že mezi 7. a 15. stoletím existovala v Evropě i na Blízkém východě řada křesťanských hnutí, která hledala různé podoby prožívání křesťanské víry.
Paulikiáni v Arménii, bogomilové na Balkáně, kataři a albigenské komunity v západní Evropě, stejně jako valdenské hnutí, bekyně, lollardi či husité, představují významnou součást těchto dějin. Přestože se od sebe lišili učením i historickým vývojem, mnohá z těchto společenství spojovala snaha o prostý způsob života, důraz na evangelium, osobní odpovědnost a autentické prožívání víry.
Jednotlivá hnutí vznikala v odlišných historických i kulturních podmínkách a nelze je považovat za jednu společnou tradici. Některá, například bogomilové a kataři, zastávala dualistické pojetí světa, zatímco jiná, jako valdenské hnutí nebo husité, usilovala především o obnovu církevního života, větší zapojení laiků a návrat k hodnotám evangelia.
Jejich vztah k tehdejším církevním i světským autoritám byl různý, přesto všechna tato hnutí zanechala výraznou stopu v evropských náboženských a kulturních dějinách.
Současní historikové věnují těmto komunitám stále větší pozornost, protože přispívají k lepšímu porozumění rozmanitosti středověké Evropy i kulturním vazbám mezi Východem a Západem. Jejich příběhy připomínají, že evropské dějiny utvářely nejen významné instituce, ale také menší společenství hledající vlastní cestu víry.
Poznávání těchto tradic dnes obohacuje naše chápání společného kulturního dědictví a podporuje otevřený dialog o rozmanitosti duchovních zkušeností, které jsou součástí evropských dějin.
