S manželkou jsme jeli do Palmy na Mallorce, abychom 12. srpna sledovali úplné zatmění Slunce.

Po pár dnech objevování jsme se rozhodli, že nejlepším místem bude pláž Santa Ponsa, poměrně velká pláž doporučená místními úřady.

Den předem jsme pláž navštívili a dělali to, co v tomto prázdninovém období dělá každý návštěvník ostrova: procházeli jsme se po pláži, obdivovali nádherné staleté borovice, dali si něco v baru a samozřejmě čekali na západ slunce a přesný čas zatmění, abychom si prohlédli výhled a měli jistotu, že se na tuto událost podíváme. To samé dělalo i mnoho lidí kolem nás. Zatmění bylo událostí číslo jedna, brýle na sledování zatmění byly vyprodány, všude panovalo mírné vzrušení a už se projevovala ta atmosféra, která se objevuje při velkých událostech – neznámí lidé spolu bez zábran hovoří, vyměňují si informace a navazují kontakty.

Následujícího dne vyrážíme na pláž s velkým předstihem a s určitými obavami: dav, případní zločinci, zlodějíčci, kteří využijí zmatku, nějaký příliš horlivý policista, přeplněné autobusy. Laskavě nám půjčili slunečník, a tak se jako správní rekreanti usazujeme na pláži, která je kolem třetí hodiny zaplněna jen z poloviny mezinárodním, pestrým davem lidí všech věkových kategorií.

Připadá mi, jako bych byl na pláži v budoucím světě, v jakési Univerzální lidské národě, ale zároveň na běžné pláži jakéhokoli středomořského letoviska, se slunečníky, nafukovacími lehátky, míči a vodou trochu zakalenou opalovacím krémem. Světy, které spolu koexistují a které se v tuto chvíli navzájem stýkají. Je tu jen málo lidí s mobilem v ruce, kteří scrollují, a spousta lidí s fotoaparátem a stativem, aby zachytili tento okamžik.

Hodina se blíží, zatmění začíná krátce před 20. hodinou, rozhodující okamžik úplného zatmění nastane ve 20:30 a potrvá minutu a půl. Pláž se zaplnila, ale nikdo si navzájem nevadí, nikdo do nikoho nevrazí, nikdo nikoho neposílá k čertu. Někteří se chovají jako při běžném dni na pláži, téměř jako by si chtěli zachovat důstojnost.

Zatmění začíná, sledujeme ho přes brýle. Někdo tleská, aniž by bylo jasné, čemu. Hlučné skupinky vedle nás jsou požádány, aby ztlumily hudbu, jako by tu bylo něco, co by se dalo slyšet. Máváme na policejní vrtulník, který letí až příliš nízko nad našimi hlavami.

A pak se stane zázrak, obloha ztmavne, teplota klesne a objeví se Černý Měsíc. Mezi dvaceti tisíci shromážděných lidí se rozprostře ticho. Mizejí i obavy, agresivita, rozdíly. V jediném okamžiku přírodní jev vytvoří podmínky, díky nimž se všichni cítíme jako obyvatelé malé planety zahřívané sluncem, toho malého modrého útočiště zahaleného mraky, které vyfotografovala loď Apollo 8. Ten úkryt, který je nyní v ohrožení a vyžaduje naši péči.

V té atmosféře cítím své spojení s těmito lidmi, kteří se ode mě tak liší – s těmi, kteří stojí hned vedle mě, ale i s těmi vzdálenými, kteří o zatmění nic nevědí a trpí každodenními problémy, s nimiž se lidstvo potýká: žízní, hladem, zoufalstvím, deportacemi, nespravedlností, válkou, nesmyslností…

Po dobu jedné minuty a třiceti sekund nám Černý Měsíc řekl, že společný život je možný a nezbytný, že existuje širší svět, který nás obklopuje a inspiruje, že neznámý člověk vedle nás není nepřítel, ale sestra či bratr, a že problémy se řeší spoluprací, nikoli soupeřením, že buď se zachráníme všichni, nebo nikdo.

Nosím to ve svém srdci, přesvědčen, že i jiní prožili tuto zkušenost, která nevyžaduje žádnou mimořádnou událost, ale pozornost věnovanou novému lidstvu, které se rodí a které, zatímco hledí na hvězdy, hledá ve svém světelném středu smysl své existence.