Atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 si vyžádaly přibližně 200 000 lidských životů. K tomu je třeba připočítat statisíce zraněných, zničené rodiny, dlouhodobé ekologické následky i hluboké ponížení celého japonského národa.

Podle administrativy prezidenta Harryho Trumana představovalo použití atomových bomb nezbytný krok k urychlení konce války a k zabránění smrti statisíců amerických vojáků při plánované invazi do Japonska.

Vedle morálního odsouzení každé války, a zejména použití zbraní hromadného ničení, byla tato argumentace v následujících desetiletích podrobně zkoumána řadou historiků. Mnohé studie dospěly k závěru, že japonská vláda byla připravena kapitulovat a nejméně od dubna 1945 intenzivně hledala cestu k ukončení války.

Americká administrativa byla o tomto vývoji informována. Podle těchto výzkumů nebylo použití atomových bomb k ukončení války nezbytné; tento názor sdílí nejen řada historiků, ale také mnozí tehdejší vysocí představitelé amerických ozbrojených sil.

Generál Dwight D. Eisenhower uvedl: „Japonci byli připraveni se vzdát a nebylo nutné na ně použít tuto strašlivou zbraň.“ Také zpráva United States Strategic Bombing Survey konstatuje: „Na základě podrobného přezkoumání všech dostupných skutečností a výpovědí přeživších japonských představitelů se domníváme, že s vysokou pravděpodobností by se Japonsko vzdalo ještě před 1. listopadem 1945, i kdyby atomové bomby nebyly použity, Sovětský svaz nevstoupil do války a invaze nebyla plánována ani zvažována.“ I generál George C. Marshall, který použití bomby podporoval, později uvedl, že rozhodnutí mělo spíše „politický“ než vojenský charakter.

Přestože mezi mnoha odborníky panuje poměrně široká shoda v otázce, zda byly atomové bomby z vojenského hlediska nezbytné, názory se nadále rozcházejí v interpretaci skutečných motivů, které vedly Spojené státy – s podporou britské vlády – k tomuto rozhodnutí.

Podle některých historiků bylo jedním z cílů ověřit účinky nové zbraně, jejíž vývoj si vyžádal dlouhá léta práce a obrovské finanční prostředky. Jiní badatelé se domnívají, že hlavním motivem bylo vyslat signál Sovětskému svazu, který se po skončení války v Evropě stal významnou světovou mocností, ovládal velkou část východní Evropy a připravoval vstup do války proti Japonsku. V tomto výkladu představují atomové útoky spíše počátek studené války než závěr druhé světové války.

I bez hlubší historické analýzy však mnozí poukazují na mimořádnou krutost tohoto činu. Cílem útoků nebyly především strategické vojenské objekty, jako zbrojní závody, elektrárny, mosty či letiště. Pokud by záměrem bylo pouze demonstrovat ničivou sílu nové zbraně, bylo možné ji použít proti vojenským cílům nebo v neobydlené oblasti. Místo toho byly vybrány dvě hustě obydlená města.

Podle této interpretace nebylo hlavním cílem pouze porazit Japonsko, ale také vyslat silný psychologický signál japonskému obyvatelstvu i celému světu. Právě zastrašení civilního obyvatelstva bývá jedním z charakteristických znaků teroru.

Nešlo tedy pouze o rozhodnutí směřující k ukončení války, ale také o demonstraci síly a varování ostatním státům. Z tohoto pohledu představovaly atomové útoky formu státního teroru a zároveň otevřely éru jaderných zbraní, jejichž existence dodnes vyvolává obavy z možného jaderného konfliktu.

Kdyby atomovou bombu použilo nacistické Německo, většina světa by tento čin bezpochyby označila za válečný zločin. Stejně tak by mezinárodní společenství pravděpodobně odsoudilo její použití Sovětským svazem.

Do budoucna přitom nelze vyloučit, že by se některý stát mohl pokusit ospravedlnit použití jaderných zbraní obdobným argumentem o údajné „humanitární“ nutnosti rychle ukončit konflikt a snížit počet obětí.

Rozhodnutí použít atomové bomby významně ovlivnilo poválečný vývoj mezinárodních vztahů. Podle řady historiků přispělo k období, v němž se vojenská převaha, odstrašení a demonstrace síly staly důležitými nástroji politiky světových mocností. Logika dosažení vítězství za každou cenu se následně promítla do řady mezinárodních krizí a konfliktů druhé poloviny 20. století.

Přemýšlet o Hirošimě a Nagasaki znamená nepřipomínat si pouze minulost, ale také kriticky uvažovat o tom, jak jsou války ospravedlňovány i v současnosti. Hlubší porozumění událostem roku 1945 může přispět k hledání budoucnosti založené na spolupráci, humanismu, mezinárodním právu a nenásilí.