Nedávno bylo u pařížského soudu zahájeno vyšetřování proti státu Niger kvůli obvinění z nelegálního prodeje uranu pocházejícího z dolu Arlit na severu země. Tento důl po léta provozovala francouzská nadnárodní společnost zabývající se jadernou energií Orano (dříve Areva), která těží z výhodných dohod s předchozími nigerskými vládami.

Po desetiletí získávala společnost Orano nemalé množství uranu za nízké ceny, aby jej poté prodávala po světě za tržní ceny se značnou ziskovou marží. V průběhu let se objevil paradox: zatímco uran z Nigeru osvětluje a zásobuje energií mnoho měst po celém světě, země zůstává chudá a její obyvatelstvo trpí nedostatkem základních služeb, jako je elektřina, jídlo, zdravotní péče a vzdělání.

V červenci 2023 svrhly masivní občanské demonstrace v Nigeru bývalého prezidenta Bazouma a k moci přicházela Národní rada pro ochranu vlasti. V září téhož roku založil Niger společně s Mali a Burkina Fasem Alianci států Sahelu (AES), která byla v červenci 2024 přeměněna na Sahelskou konfederaci.

Aliance byla původně vytvořena za účelem potlačení nájezdů Al-Káidy a Islámského státu, teroristických organizací, jejichž vznik je nyní veřejně spojován s nadnárodními zájmy, mezi něž patří destabilizace Afriky a udržování jejích národů ve stavu zaostalosti s cílem těžit z jejích bohatství za nízké ceny.

Od té doby Niger zavedl řadu opatření k znovuzískání svých národních zdrojů. S podporou členů konfederace pokojně uzavřel vojenské základny NATO na svém území a obnovil suverenitu nigerského obyvatelstva nad zdroji země.

V červnu 2025, v návaznosti na revizi smluv, Niger vrátil do vlastnictví státu důl v Arlitu a zrušil dohody uzavřené s předchozími představiteli, jelikož je považoval za „jednostranné a nevýhodné pro zájmy nigerského obyvatelstva“. Nadnárodní společnost Orano se nyní pokouší toto rozhodnutí označit za krádež ze strany Nigeru.

Niger reaguje prostřednictvím svého prezidenta Abdourahmaneho Tianiho: „Získali jsme zpět naše uranové doly a vrátili jsme je národu. Nyní patří lidu Nigeru. Toto bohatství je naše, ne někoho jiného, a proto nebudeme nikoho žádat o svolení k jeho prodeji.“

Obavy z nebezpečí civilní a vojenské jaderné energie, na které poukazují ochránci životního prostředí, jsou stejně oprávněné jako nutnost přejít na čisté zdroje energie.

Ovšem v tomto případě se otázka bezpečnosti týká 430 jaderných reaktorů, které již po celém světě fungují, a ne toho, zda májí sahelské země (nebo jakákoli jiná rozvíjející se země) etické právo postavit si vlastní jadernou elektrárnu, aby uspokojila základní potřeby svého obyvatelstva.

Po staletích koloniálního bezpráví, roste sebevědomí a touha po samostatnosti v zemích globálního Jihu, které dnes tvoří 85 % lidského obyvatelstva.