Projev organizace „Europa per la Pace“ na setkání Světového humanistického fóra dne 19. května 2024

Abych na tuto otázku odpověděl, musím se nejprve odbočit od tématu, i když se to na první pohled může zdát jako odklon. Každodenní život každého z nás je poměrně mechanický a předvídatelný. Tato opakující se rutina velmi ztěžuje změnu věcí, někdy i těch nejjednodušších, jako jsou stravovací návyky. Je to, jako bychom byli v jedoucím vlaku, jehož směr se zdá být předem daný a naší jedinou možností je přecházet mezi vagóny, nikoli však změnit směr jízdy vlaku. Naštěstí jsme alespoň jednou zažili okamžiky, kdy se náhle stane něco, co nám dodá sílu prolomit tuto mechanickost a udělat věci, které se do té chvíle zdály nemožné. Vzpomeňme si například na okamžik, kdy jsme se zamilovali. V tu chvíli obavy a obtíže zmizely a všechno se stalo možným, jako by se zapnulo turbo!

Totéž se děje i v lidských společenstvích. Je to, jako bychom se dostali do kontaktu s hlubší dimenzí. Zde jsou dva příklady z historie České republiky. Zmiňuji je, protože jsem měl možnost je dobře poznat, když jsem žil v Praze.

První z nich je revoluce z roku 1989, která vedla k pádu komunistické diktatury. Navzdory Gorbačovově perestrojce, která přinášela významné změny po celém východním Evropě, byl český lid hluboce skepický ohledně možnosti skutečné změny. Zůstávalo pasivní a děsila ho představa jakéhokoli protestu. Situace se však změnila. Několik studentů uspořádalo pokojnou demonstraci, která byla brutálně potlačena policií. Pohled na zbitou mládež vyvolal šok v celé populaci. Následovala řada akcí, ke kterým se přidali intelektuálové, umělci i dělníci. Po celé zemi se konaly protesty a v Praze se v listopadu 1989 sešlo na demonstraci asi milion lidí. Šlo o zcela pokojnou demonstraci, na které se zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva, včetně matek s dětmi. Něco se zlomilo, prolomila se mentální bariéra.

Strach, nedůvěra a nesmysl ustoupily naději. Dotazovaní hovořili o „kouzelném“ okamžiku, o hlubokém propojení s tím nejlepším v sobě i v ostatních, o pocitu, že nejde o izolované, frustrované a bezmocné „já“, ale o „my“, které má sílu dosáhnout jakéhokoli cíle. Ten druhý už není cizincem, kterému je třeba se vyhýbat, ale někým, kdo sdílí stejné touhy, lidskou bytostí jako já. Byl to měsíc plný inspirace, hlubokého dojetí a duševní jasnosti, během něhož jsme překonali strachy a paralyzující ideologie systémové propagandy. Skutečný psychosociální fenomén.

Kdybychom se lidí před několika dny zeptali, zda považují změnu za možnou, odpověděli by, že je to nemožné, že taková je realita a že to bohužel nelze změnit. Byli ponořeni do nedůvěry, strachu a přesvědčení, že je zbytečné podnikat jakékoli kroky. O několik dní později se to vše „zázračně“ změnilo.

Druhým příkladem je protest, který probíhal v letech 2007 až 2009 proti zřízení vojenské základny, kterou chtěly Spojené státy prosadit, přestože s tím většina obyvatelstva nesouhlasila. Lidé se cítili bezmocní. Média dávala prostor pouze těm, kteří byli pro vojenskou základnu, a každá demonstrace byla prezentována jako protest hrstky extremistů. Přibližně 100 organizací se spojilo v hnutí „Nezakladnam“ (Ne základně) a aktivity se rozšiřovaly po celé zemi. Jednání mezi českou a americkou vládou však pokračovala a zdálo se nemožné tento boj vyhrát – byl to boj Davida proti arogantnímu Goliášovi.

Něco se však změnilo: stále více známých osobností ze světa vědy, kultury a zábavy zaujalo stanovisko proti rozhodnutím vlády. Demonstrace se množily. Humanistická strana zahájila hladovku, která měla na obyvatelstvo silný dopad. I zde se zhroutila mentální bariéra. Obavy z vyjádření vlastních názorů a pocit, že „protestovat je stejně zbytečné“, ustoupily důvěře a naději. Nebyl to jev tak hluboký jako ten z roku 1989, ale rozhodně velmi významný. Je třeba poznamenat, že lidé a skupiny, které vyjadřovaly svůj nesouhlas, tak nečinily izolovaně a individuálně, ale spojily se v hnutí Nezakladnam, čímž posílily nenásilný protest. Právě o tomto tak důležitém sjednocení jsme hovořili v prvním příspěvku. Nakonec se Obama tohoto projektu vzdal. Bylo to velké vítězství demokracie a nenásilí.

Dnešní vývoj událostí na celosvětové úrovni je velmi znepokojivý a pouze probuzení lidstva může tento směr změnit. Probuzení, které představuje hluboký vnitřní otřes, spojení s tím nejlepším v nás samých i v ostatních, a které nám umožňuje s velkou duševní jasností rozpoznat, jaké jsou priority a co je skutečně důležité. Při tomto probuzení jsou osobní i skupinové sobectví odsunuty stranou, aby uvolnily místo pro spojení s osudem lidstva. Mluvím o zážitku, který je nakažlivý, stejně jako jsou nakažlivé panika, strach a beznaděj. Najednou se stává možným to, co ještě den předtím nebylo ani představitelné, a v těchto okamžicích inspirace se vše vyjasní.

Nelze pochopit dějiny, pokud je vnímáme pouze jako soubor „vnějších“ událostí, určovaných principem kauzality. Někdy z hlubin lidského vědomí vybuchne síla, která překoná jakýkoli determinismus.

Z tohoto hlediska jsou vhodné všechny aktivity, které směřují k tomuto probuzení. Mohou to být veřejné akce na náměstích, přednášky, články, nenásilné akce v podobě bojkotu a neúcty. Ale také, jak jsme napsali v naší výzvě „Vezměme mír do svých rukou“, meditace nebo modlitba v souladu s vlastním náboženstvím či ateismem. I činnosti, které se zdají být jednoduché, ale mají hluboký význam, jako je otevřenost ke komunikaci se sousedy ve vlastní čtvrti, mohou přispět k probuzení a růstu lidskosti.

Na otázku: „Co mohu udělat já pro to, abych pomohl vybudovat lepší svět?“, bych odpověděl: „Probuď v sobě i v ostatních svou lidskost, lásku k životu a otevřený pohled do budoucnosti“.

V současné době jako hnutí „Evropa za mír“ podporujeme několik iniciativ: 3. světový pochod za mír a nenásilí, návrh na celosvětovou stávku za mír, který vzešel z Itálie, a projekt sběru jednoho milionu podpisů na evropské úrovni s cílem dosáhnout toho, aby byli občané konzultováni v otázce války. Zejména pokračujeme v kampani „Hlasuji pro mír“, v rámci které vyzýváme, aby se v červnových evropských volbách hlasovalo pouze pro ty strany, které mají ve svém programu diplomatické řešení konfliktů. Konkrétně podporujeme ty strany, které jsou proti dodávkám zbraní na Ukrajinu a které podporují rezoluce OSN, včetně sankcí proti Izraeli.

Z pohledu, který jsem vyjádřil výše, můžeme velkou krizi, kterou právě procházíme, považovat za příležitost k velkému kroku vpřed jako lidstvo: nechat za sebou zbytky Cro-Magnonů, které v nás stále přetrvávají, a to zejména ve vrcholných mocenských kruzích, aby se mohl vyvinout nový, plně lidský druh. Na závěr uvedu citát Sila z roku 2004: „Nacházíme se na konci temného historického období a už nic nebude jako dřív. Postupně se začne rýsovat svit úsvitu nového dne; kultury si začnou navzájem rozumět, národy budou pociťovat rostoucí touhu po pokroku pro všechny, protože pochopí, že pokrok jen pro pár lidí nakonec znamená, že pokrok není pro nikoho. Ano, nastane mír a z nutnosti se pochopí, že se začíná rýsovat Univerzální lidský národ.“